Bystrcké pověsti

Bystrčtí pekaři

    Od nepaměti se nejchutnější chleba v celém brněnském okolí pekl v Bystrci. Však jej tady taky pekli odedávna a měli na něj staré výsady a nemuseli za něj platit žádné daně. Když Švédi obléhali Brno, tenkrát tu výhodu dostali. Tam u komínského mléna vedla tajná chodba zarostlá křovím, že ji nebylo z cesty vidět. Bystrčtí pekaři doma pekli chleba a tou podzemní chodbou jej dopravovali až do studně na Špilberku. Tak tenkrát zachránili obležené město před vyhladověním.

O Švédech

    Za třicetileté války, tak jako z okolních vesnic, tak i z Bystrce museli lidé utíkat před Švédy do lesů. O to, že vojáci se aspoň trošinku zdrželi a vesničané si mohli vzít do úkrytů aspoň to nejnutnější, se prý postarali bystrčtí pekaři. Napekli dobrý voňavý chleba a čekali na švédské vojáky u mostku přes řeku Svratku. A protože byli Švédové pořádně hladoví, hned se chtěli pustit do jídla. Ale ouha! Chléb sice voněl široko daleko, že se všem sliny jenom sbíhaly, ale protože ho pekaři právě vytáhli z pece, byl pořádně horký. A tak nezbývalo vojákům nic jiného, než foukat a foukat, aby trochu zchladnul a dal se jíst. Tím se vojáci dost zdrželi. Lidé si zatím mohli něco poschovávat - a pak honem pryč do úkrytů.

    Švédové ale nikoho nešetřili. Bystrckého rychtáře na návsi tak postřelili, že málem umřel. Trvalo to dlouho, než se uzdravil. Dal potom vysadit na návsi lípu, která tam roste dodnes. Za svou krutost však byli nepřátelé přece jen potrestáni. Po smrti se prý proměnili ve světýlka. Lidé je dřív často vídali. Ale jak se postavila Brněnská přehrada, všechno se změnilo. I světýlka se ztratila, a tak duše zemřelých Švédů došly pokoje.

Hastrman v putně

    V Bystrci za lomem žil kdysi hastrman. Rád sedával na břehu řeky a přitom na keře natahoval různobarevné pentličky. Chodívaly tudy často ženské s ovocem do Brna na trh. Musely pěšky, protože tehdy ještě nejezdila žádná elektrika. Chodily za tmy zrána, nebo večer, ale nerady. Šla jednou zrána za tmy s putnou na zádech do Brna jedna stará babka. A u té skály jí ten hastrman skočil na záda. Ale ona o tom nevěděla, jenom se jí najednou putna zdála tuze těžká, až se z té tíhy celá zpotila. Říkala si: "Čímpak to jenom může být? Vždyť jsem si tolik nenaložila! Pročpak jsem najednou tak slabá?" Chudák už sotva dýchala a putna byla pořád těžší a těžší.

    Babička zastavila, ale tu ji cosi zatáhlo za šátek a zahuhňalo: "Babo nes! Babo nes!".A milá babka, celá ustrašená, co měla sílu, pospíchala ke Komínu. U mlýna najednou něco žbluňklo a putna byla zase lehká. Babička se ohlédla a uviděla ve vodě hastrmana, který se jí posmíval a volal: "Tos mě pěkně donesla!" Už ani do města nedošla a celá vystrašená se rychle vrátila domů.

Hopsa, hopsa

    S Prušáky zažili vesničané všelijaké příhody. Lidé neuměli německy a vojáci zase česky. I když každý trochu něco znal, někdy to stejně nebylo nic platné. Tak třeba jednou v Bystrci na statek, kde bydlela jedna stará babička, přišel voják a něco chtěl. A protože trochu něco pochytil, spustil: "Hopsa, hopsa!". Babička se divila, proč by měla tancovat, a proto kroutila hlavou, že ne. Ale voják byl velmi netrpělivý a znovu opakoval: "Hopsa, hopsa!". Babička se už trochu bála, a tak začala zpívat a tancovat. Prušák zůstal udiveně stát, díval se, co to je, ale pak jí vzal za ruku, odvedl ke koni a ukázal mu na hubu a zase: "Hopsa, hopsa!". Teď teprve pochopila, co chtěl. "Ovsa?" zeptala se vojáka. Ten se radostně usmál a přikývl. I babičce se ulevilo. Dala mu trochu ovsa pro koně a oba si oddechli, že se konečně domluvili.